Beáta Kaňoková. Dítě, které pořád brečelo, ztracené sebevědomí, samota po porodu a odchod od partnera i síla začít znovu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Rodiče se rozhodovali, jestli si mě vůbec nechají. A pak se jim narodilo dítě, které pořád brečelo,“ říká herečka Beáta Kaňoková, jedna z výrazných tváří své generace, která otevřeně mluví o dětství, o vztahu se sestrou i o tom, co všechno se zapsalo do jejího hlasu i života. „Pořád jsem si trochu musela vybojovávat místo na světě. Ale možná právě díky tomu jsem průbojná,“ dodává. Vyrostla mezi kluky, první rande měla v kravíně, ale největší roli v jejím životě sehrály ženy - matka, sestra i babička. „Máma nás po rozchodech s klukama odvezla na pole za městem a řekla: Křičte a všechno to ze sebe dostaňte,“ vzpomíná herečka. Její otec prý chtěl syna, sestra byla „ta krásná“ a Kaňoková dlouho cítila, že musí okolí stále něco dokazovat. „Byla jsem ta, kterou si kluci chodili ptát, jestli už je ségra doma. Pak jsem najednou začala být tím objektem zájmu já a hrozně mě to překvapilo,“ říká. K herectví se přitom dostala až po studiích dramaturgie, práci v kavárně a letech pochyb. „Věděla jsem, že je to teď nebo nikdy. Nechtěla jsem si v šedesáti říct, že jsem to ani nezkusila,“ říká o chvíli, kdy poprvé šla k přijímačkám na DAMU. Přijetí brala jako znamení, ale sebevědomí jí vzápětí zlomilo školní prostředí. Najednou měla pocit, že tam nemá co dělat, ale naštěstí přišli pedagogové, kteří jí ho vrátili zpátky. Dnes hraje po jejich boku a mluví o tom, jak pro ni bylo dřív těžké oddělit vlastní hodnotu od kritiky nebo postojů publika. „Dobrý pocit ze sebe musím mít já. Už nechci, aby to přicházelo zvenku,“ popisuje Kaňoková. Mateřství pro ni znamenalo další zlom. Podepsala totiž smlouvu do divadla a za týden zjistila, že je těhotná. Dnes má dvě děti a otevřeně říká, že herectví i mateřství jsou pro ni stejně silné části identity. „Miluju být máma, ale herectví je moje podstata úplně stejně jako to, že jsem matka,“ dodává herečka. Mluví i o tom, jaké to bylo být na všechno sama, o období po porodu, tlaku mateřství i rozchodu s partnerem, který měl jiné představy o životě. Otevřeně hovoří také o výčitkách spojených s tímto rozhodnutím, ale i o svobodě, kterou jí dala práce na seriálu Pan profesor, díky níž mohla jako matka malého dítěte učinit životní změnu. „Z toho pocitu selhání jsem se ale rok hrabala. Trvalo, než jsem si dokázala odpustit,“ přiznává Kaňoková. Jak se z „uplakaného“ dítěte stala žena, která dokáže otevřeně mluvit o bolesti i křehkosti? Co se stane, když se sen o herectví začne plnit až ve chvíli, kdy se zdá, že je na všechno pozdě? A jak si po rozchodu, mateřství i všech pochybnostech znovu dovolit mít ráda sebe samu? I to se dozvíte v rozhovoru.