#orientalismus 09 Jonáš Vlasák + Filip Kaas: Orientalismus alafranga a alaturka

ANOTACE

Podobně jako se Istanbul rozkládá na pomezí Evropy a Asie, považuje osmanský intelektuál Ahmed Midhat Efendi Osmanskou říši po období tanzimatu za společnost, která se neztotožňuje ani s evropskou ani s islámskou civilizací. S pomocí cestopisů, žánru bohatého na stereotypy a jejich střetávání, se na tuto liminální pozici podíváme ze dvou úhlů: 1) českých cestovatelů po Osmanské říši/Turecku; 2) osmanských cestovatelů po Orientu (a případně Okcidentu) a podíváme se, jakým způsobem se vypořádávali cestovatelé se stereotypy, se kterými se po dané imaginární geografii pohybují. Obě polohy orientalismu (alafranga i alaturka) porovnáme a pokusíme se zhodnotit, do jaké míry jsou pohledy analogické a do jaké míry jsou tranzitivní. Na závěr se dotkneme orientalistického tématu per se, tedy chápání evropské identity, ve které obraz “Turka”, jakožto nejbližšího “jiného”, hraje důležitou roli již od středověku.

 

LITERATURA

• Lukavec, Jan. 2013. Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Marven.
• Malečková, Jitka; Kučera, Petr. 2019. Z Istanbulu až na konec světa. Osmanské cestopisy z přelomu 19. a 20. století. Praha: Academia.

 

DALŠÍ ČETBA

• Anderson, Benedict. 2006. Imagined communities. Reflections on the origin and spread of nationalism. Verso books.
• Lewis, Reina. 2004. Rethinking orientalism. Women, travel, and the Ottoman harem (Vol. 4). Rutgers University Press.
• Mendel, Miloš; Ostřanský, Bronislav; Rataj, Tomáš. 2008. Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Praha: Academia.
• Rataj, Tomáš. 2002. České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí. Dolní Břežany: Scriptorium.

 

INFORMACE O PŘEDNÁŠKOVÉM CYKLU

V úvodních týdnech studenty seznamuje s Orientalismem od Edwarda Saida a představuje významné Saidovy následovníky (autory postkoloniálních studií, např. Gayatri Spivak), odpůrce (např. Wilhelm Halbfass) a ty, kteří se Saidem polemizují a vztah k “jinému” v “Orientu” zkoumají pomocí odlišných metodologií (např. Ian Buruma). Předmět následně představuje reflexe orientalismu a postkoloniální teorie v jednotlivých areálových disciplínách zaměřených na Blízký východ, severní Afriku, Vietnam, Japonsko, Koreu, Čínu, Tibet, Rusko a Turecko. Závěrečné dvě hodiny jsou věnovány české reflexi orientalismu v literatuře a duchovní oblasti. Zatímco výchozí texty postkoloniální teorie se zaměřují zejména na reflexi Orientu v západoevropských mocnostech ve vztahu k zemím, kam pronikala jejich koloniální expanze, tento předmět má širší záběr a zahrnuje jak země centrální, jihovýchodní a východní Asie, tak i širší okruh nositelů koloniálních ideologií včetně Ruska a Japonska.