Echo Podcasty

Na Slovensku lidi okamžitě na cizince spustí o politice, v Česku život tak otrávený politikou není

Na Slovensku lidi okamžitě na cizince spustí o politice, v Česku život tak otrávený politikou neníPrázdniny jsou v plném proudu a bratři Hejslované se v jejich první půli vydali na cesty po svém teritoriu: Jakub byl na jihu na Balkáně, odkud si přivezl nazpět smutek, a Lukáš vandroval po západních slovanských zemích, odkud si přivezl nazpět úžas. Jaké konkrétní dojmy a nové poznatky tedy mají? O tom je nový díl sourozeneckého podcastu, v němž Lukáš české turisty bažící po Polsku upozorňuje na místa, tedy najmě města, kam se vyplatí jet už proto, že tam turisté nejsou. Přestože tam je na co se dívat.V úvodu se Jakub – čerstvě navrátivší se z Bělehradu – vrací ke svému zásadnímu tématu: jak vypadají srbské protesty proti tamní vládě, které už trvají tři čtvrtě roku a které v průběhu prázdnin zdánlivě ztrácejí dech. Lidé jsou na dovolených, města jsou poloprázdná, a tak vizuálně protesty upadají. Do toho se patrně konečně chystají v Srbsku volby (možná ještě letos), přičemž Jakub dodává, že vládní strana prezidenta Aleksandra Vučiće už nemá kde brát elektorát, takže je odsouzena k prohře. „Bude velmi zajímavé sledovat, k čemu to v následujících měsících povede, protože Vučić se moci samozřejmě nebude chtít vzdát. Navíc nezapomínejme, že srbská společnost čtyřicet let žije pod permanentním tlakem etnonacionalistů, je radikální, a i na takové voliče se bude muset cílit,“ upozorňuje Jakub.Vysvětluje, že atmosféra v zemi není ani tak napjatá, jako spíš smutná. Ve společnosti a ekonomice dle něj nic už nefunguje, drobní podnikatelé mizí a stát se rozpadá. „Vidíte to skutečně na každém kroku, u nás si ani nesvedeme představit,“ říká. A vysvětluje, jakým způsobem podporu opozici vyjadřují hvězdy jako tenista Novak Djoković nebo režisér Emir Kusturica. Ten se stal překvapivým podporovatelem nevládního tábora a spekuluje se, že to je hra s jeho pověstí, že může jít o snahy vybrat si ho jako potenciálního lídra opozice, ale zároveň i o snahu vládních kruhů přihrát si přes režisérovo jméno nové hlasy. „Zkrátka vyplatí se to sledovat, protože je to učebnice postupů, které u nás neznáme,“ uzavírá Jakub.V další části na něj Lukáš navazuje svými zážitky. Začíná na východním Slovensku v Prešově a jeho okolí a popisuje mimo jiné, jak intenzivně má slovenská společnost potřebu se s cizinci okamžitě bavit o politice. „To u nás tak ještě zaplaťpámbu není. Zároveň toto nejde nasát z médií, člověk musí být na místě, aby to poznal: že cosi visí ve vzduchu a že politika zasahuje do životů a myšlení lidí víc, než je zdrávo,“ vysvětluje Lukáš. K tomu poznamenává, že ve městě lze poznat, že Slovensko skutečně vyrůstá z menších poměrů než Česko, nebo že poměr nevkusu a vkusu je taky vyhrocenější než u nás: „V Bardejovských Kúpeľoch máte vedle sebe tanky z památníku na bitvu v Dukelském průsmyku, skanzen se starými domyz rusínských osad, secesní lázeňské domy, sochu císařovny Sisi, která sem jezdila, a hrozivé zázemí restaurací, kina nebo kadeřnictví postavené v osmdesátých letech, které chátrá, neinvestuje se do něj a vedle kterého se cítíte jako někde na jihu Prahy u metra.“Poslední částí je popis několika měst východního Polska: Lublin, Radom, Kielce, Lodž a nakonec Kladska u našich hranic. „Nejlepší na tom je, že skoro nikde nejsou turisti. Takže v době, kdy neustále lamentujeme na přemírou turismu, máme i nedaleko svých hranic spoustu míst, kde to neplatí, kde netrpíte nekonečnými frontami a zástupy všudypřítomných amatérských fotografů, kde se můžete pohybovat volně a svobodně a je vám dobře,“ dělá reklamu východnímu a střednímu Polsku Lukáš. Aneb konečně podcast, který vás odešle do patřičných míst.

Zakázali jsme komunismus. Všimnul si toho někdo?

V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Někdo v tom může vidět uzavření debaty, která v téhle zemi běží prakticky od roku 1989, debaty o tom, zda si komunismus a třeba i strana, jež ho má v názvu, zaslouží být postaven mimo zákon. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s historikem a ředitele Muzea Paměti XX. století Petrem Blažkem, editorem a publicistou Luďkem Bednářem a kolegou Adamem Růžičkou, který se specializuje mimo jiné i na témata související se svobodou projevu.

Klempíř jako Pavel? Kdo si zadal s komunisty víc. A proč vadí Motoristi

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVyhazov Oto Klempíře z kapely J.A.R. souvisí s jeho kandidaturou za Motoristy, ale celá kauza má ještě jiný aspekt. „Lidé, kteří si tolik zadali s komunistickým režimem, by do politiky vstupovat neměli. Ani Oto Klempíř, ani Petr Pavel,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Jak to vidí ostatní komentátoři Týdeníku Echo?Motoristé narozdíl od hlavní politických stran představili program. Pomůže jim to? „Volební programy jsou bohužel pryč. Celé je to o emocích. Je tady zákopová válka, všichni jsou na svých pozicích a už jen promile procenta se můžou někam přelít,“ soudí Pavel Štrunc.Proč je láska šílená? Článek z aktuálního týdeníku a také jedno z témat podcastu. „Proč je nutné citové vzplanutí, kdy lidí nespí a dělají pošetilá rozhodnutí? Dáváme se dohromady z nerozumu. Někde v nás je nevědomé počítadlo, které zhodnocuje naše šance tváří v tvář dostupné nabídce. To jednou zavelí, my zaplaneme, a ten projev musí být iracionální, aby dokázal dostatečně signalizovat, že to myslíme vážně,“ nastiňuje Adam Růžička.Bitcoinová kauza nabývá až komický ráz. Bývalý ústavní soudce Uhlíř ukázal svou osobní integritu. A co bude dál?Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Pavel Štrunc, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Raději lež než nejistotu? Filozofie prevence a rizika

Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování? Už sám fakt, že riziko je relativně nové slovo, mnohé napovídá. Ve starověké filozofii se pracovalo s náhodou, možností, s týché – neuchopitelnou souhrou okolností. Až moderní doba proměnila nejistotu v něco měřitelného, pravděpodobného, plánovatelného.Riziko se stalo strukturou. Vyhovuje to naší potřebě jistoty, jak dokládá známá historka z druhé světové války: poté, co ekonom Kenneth Arrow upozornil americkou armádu, že její meteorologické předpovědi jsou bezcenné, dostal odpověď: „Ale to my víme, že nefungují. Ale stejně je potřebujeme – pro plánování.“Podle Bernarda Williamse se iracionální touha po racionalizaci otiskla i do moderní etiky. V novověku se formulovaly morální systémy sestávající z povinností, které mají platit obecně a vždy, nehledě na leccos, co jednající nemůže ovlivnit, nehledě na členitý terén života. Podle Williamse to jsou pokrytecké systémy odpoutané od života: předstíráme, že se řídíme něčím, co ve skutečnosti ignorujeme a co je dobré maximálně pro filozofický seminář a moralizování.Britský filozof to ilustruje na fenoménu morálního štěstí. Tím se rozumí situace, kdy je člověk považován za morálně dobrého (nebo špatného) na základě okolností, které nemá pod kontrolou. Jinými slovy: může být třeba chválen za to, že shodou okolností stál na správné straně. Podle většiny moderních morálních teorií by něco takového nemělo existovat – člověk má být hodnocen pouze za to, co učinil vědomě a svobodně. Williams však namítá, že pokud bychom tuto podmínku vzali vážně, mohli bychom morálně hodnotit máloco. Ani náš charakter, výchova či sklony nejsou výlučně naším dílem. Ať si to připouštíme nebo ne, ve skutečnosti hodnotíme druhé i podle toho, jestli prostě měli štěstí.Vezměte si příklad slavného burzovního makléře: opustí pětičlennou rodinu, nechá ji nezajištěnou a odjíždí na Tahiti, protože chce malovat. Kdyby mu jeho risk nevyšel, byl by sobec. Ale protože mu risk vyjde – ten muž se jmenuje Paul Gaugin –, jeho úspěch jej zpětně aspoň zčásti ospravedlní. Není to skandální?Je. Etika je skandální. V etice totiž nejde o to, jestli plníme pravidla. V etice neodpovídáme jen za to, co je správné, ale také na to, kým jsme a jak chceme žít. Zatímco morálka nás vyzývá k poslušnosti vůči neosobním pravidlům, etika se ptá na smysl a na to, kým jsme. Bernard Williams nás vrací k tomu, že etika nezačíná pravidlem, ale životem. Součástí etického života je proto i odvaha. A ta s sebou nese ochotu riskovat. Za to nám ale zprvu málokdo zatleská. Čeká se, zda uspějeme. Jestli ano, budeme spíše za hrdiny; jestli ne, za padouchy. Nemorální? Možná. Ale takoví jsme.KapitolyI. Raději lež než nejistotu! [počátek až 15:35]II. Skutečné riziko? Vytvořit z nejistoty vnitřní katastrofu [15:35 až 32:50]III. Když se z rizika stane systém [32:50 až 44:20]IV. Cena za prevenci [44:20 až 59:00]V. Smíme se na druhé vykašlat? [59:00 až konec]BibliografieUlrich Beck, Risikogesellschaft: Auf dem Weg in eine andere Moderne, Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 1986.Alex Bojanowski, „Die Prognosen waren korrekt – nur das Wetter hat nicht mitgespielt“, in: Die Welt, 31. 7. 2025, https://www.welt.de/debatte/plus688484330e680a76f4e96135/Sommer-2025-Die-Prognosen-waren-korrekt-nur-das-Wetter-hat-nicht-mitgespielt.htmlCaroline Cramptonové, A Body Made of Glass. A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.Friedrich Nietzsche, Radostná věda, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2001.Bernard Williams, Moral Luck: Philosophical Papers 1973–1980, Cambridge: Cambridge University Press, 1981.Juli Zeh, Fragen zu Corpus Delicti, München: btb, 2020.

Brusel si kope ekonomický hrob. Trump bere, my platíme, říká Vondra

Brusel si kope ekonomický hrob. Trump bere, my platíme, říká Vondra „Evropa hrála s kartami, které má,“ říká europoslanec Alexandr Vondra k nové obchodní dohodě mezi EU a Spojenými státy. Zároveň varuje před emisní politikou Bruselu, kterou označuje za klimatický kolonialismus. Evropská unie uzavřela s administrativou Donalda Trumpa rámcovou obchodní dohodu, která zahrnuje celní ujednání, závazky na nákup amerických energií a investice evropských firem v USA. Podle Alexandra Vondry se EU ocitla v nevýhodném postavení, ale vyjednala maximum možného. „Je to nepochybně vítězství Donalda Trumpa. Evropě nezbývalo než hrát s tím, co měla. Nechtěl nulová cla, chtěl přebytky dorovnat. A to udělal. Řekl bych, že to není fatální porážka, spíš taková legendární 'nevýhra'. Vzhledem ke struktuře obchodu jsme neměli moc prostoru. Německo, a s ním i my, jsme na exportu závislí. Francie si může dovolit křičet, protože není tolik exportní.“Mnohem ostřeji se Vondra vymezuje vůči environmentální politice Bruselu. Za nepřijatelný považuje návrh na 90 % snížení emisí do roku 2040. „To je dramatická akcelerace. Místo slíbeného zrealističtění Green Dealu tu máme jeho urychlení. Přitom median mezi 55 a 100 je 77,5. Ne 90. A navíc ta úleva pro velké státy, že si 3 % mohou odečíst investicemi v Africe? To je klimatický kolonialismus,“ říká ostře Vondra. Podle něj tento přístup likviduje konkurenceschopnost evropského průmyslu a staví menší ekonomiky jako Česko do naprosto nevýhodné pozice. „Zatímco Dánsko na tom vydělá, protože jede na větrníky, my máme energeticky náročný průmysl. A bez levné energie, kterou jsme si sami zakázali, nemáme šanci.“Vondra varuje i před spuštěním systému ETS2, který má zatížit domácnosti a dopravu emisními povolenkami. „Cena povolenek už teď letí ke 80 eurům za tunu. To je dvojnásobek původního plánu. A to teprve začíná,“ říká. V praxi to znamená výrazné zvýšení cen paliv i nákladů na vytápění. A zatímco česká vláda se podle Vondry zatím tváří nerozhodně, Brusel pokračuje v tempu. „Evropa v tomhle hraje na vlastní bránu. Pokud to nezastropujeme nebo nezrušíme, výrazně tím poškodíme vlastní lidi.“