Ukrajincům jsme pomáhali už před sto lety. Když začal stát tuto podporu utlumovat, Češi se bouřili.

Ukrajincům jsme pomáhali už před sto lety. Když začal stát tuto podporu utlumovat, Češi se bouřili.

Před sto lety zamířily do Československa desítky tisíc imigrantů. Byli to Rusové, Bělorusové, Ukrajinci prchající z bolševického Ruska, kterým mladý středoevropský stát intenzivně pomáhal – měl na to určený program nazvaný Ruská pomocná akce. V jejím rámci se kromě mnoha jiných věcí ustavilo ukrajinské vysoké školství, celkově postupně v Čechách fungovaly čtyři ukrajinské vysoké školy. Vyučující na nich začínali od píky, sepisovali učebnice, sháněli učební pomůcky, doslova z ničeho vybudovali během několika let plně rozvinuté instituce. Ukrajinské vysoké školy paradoxně fungovaly dokonce i v době protektorátu, kdy české vysoké školy byly uzavřeny. Jak se celý ten příběh odehrál? A co na to Češi? Jaké vztahy byly mezi přišedšími Ukrajinci a Rusy? O tom všem a mnohém dalším v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s ukrajinistkou Terezou Chlaňovou.

Je to příběh, který z české historické paměti zmizel. Přitom je fascinující a inspirativní – v lázeňských Poděbradech byla v roce 1921 založena Ukrajinská hospodářská akademie. Vysoká škola na tak malém městě bylo nezvyklá, Poděbrady ovšem měly logistickou výhodu: mimo sezónu poskytovaly dostatek ubytovacích kapacit, byly na dráze, takže se z nich snadno dalo dostat do Prahy. Díky tomu všemu nastal ve městě velký rozvoj ukrajinského života, takže z tehdejších jeho osm tisíc obyvatel byla asi tisícovka ukrajinských imigrantů. Ti začali zdejší vysoké polytechnické učení budovat s jediným psacím strojem. Díky jejich píli však na konci dvacátých let měla škola třiatřicet seminářů, terminologické komise, včelíny, farmy, meteorologickou stanici, mnoho kabinetů různého druhu, nakladatelství… V něm profesoři vydávali učebnice, které – protože neměli k dispozici žádné psané materiály – psali z hlavy.

Kromě toho poděbradští Ukrajinci výrazně pěstovali a prezentovali svou kulturu. Měli zájmové spolky, v nichž pěstovali divadlo, balet, ve městě působili také nejlepší tehdejší banduristé (ostatně zde založili výrobnu bandur). Celý tento systém platil československý stát, ale rovněž ukrajinští emigranti ze zahraničí, zejména ze Severní Ameriky. Od sedmdesátých let 19. století totiž odcházeli Ukrajinci ze západu země za oceán, kde se domestikovali a podporovali své krajany doma. Vlna ukrajinské ekonomické emigrace následně podporovala vlnu ukrajinské politické emigrace. Když na konci dvacátých let udeřila ekonomická krize a Československo začalo pomoc imigrantům utlumovat (i proto, že začalo být zřejmé, že nejde

o dočasnou imigraci, protože režim v sovětském Rusku se jen tak nezhroutí), poděbradští radní proti tomu protestovali. Chtěli bohatý rozvoj svého města udržet a nadále podporovat.

Jak to s ukrajinským vysokým školstvím nejen v Poděbradech, ale i v Praze nakonec dopadlo? Jak do jeho rozvoje zasáhla změna režimu v Československu? Existuje dnes ještě někde ve střední Evropě nějaká ukrajinská vysoká škola? Jaké byly a jsou vztahy mezi několika vlnami ukrajinské emigrace včetně té současné? Jaké vztahy měli mezi sebou v Československu ukrajinští a ruští imigranti? Jak se Československo postavilo k hladomoru na Ukrajině? Aneb konečně podcast, který připomíná, nač jsme zapomněli.