Od Slováků vděk nečekejme. Okupace ani Mnichov pro ně nejsou téma

Na Slovensku se dějí věci: ministerstvo kultury začalo o prázdninách odvolávat ředitele institucí a slovenská veřejnost se bouří a hádá. Není to však kouřová clona jiných dějů? Sledujeme proměnu a upevnění slovenského nacionalismu? Z čeho pramení? Nejen o tom diskutují v desáté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi se svým hostem. Tentokrát jím je slovakista, historik, podcaster a ředitel Památníku národního písemnictví Michal Stehlík. Společně dojdou k tomu, jaká česká traumata nefungují na Slovensku a jaká slovenská traumata jsou naopak překvapivá pro Čechy. Rozumějí si vůbec Češi se Slováky? Podcast Hej, Slované vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

V první části se debata zastavuje nad aktuálním slovenským děním a pokouší se ho objasnit. Co se skrývá za pojmem „politický aktivismus“? A co znamená požadavek vedení slovenského ministerstva kultury, že umění, kultura a politika mají být tradiční a národní? Michal Stehlík vysvětluje, že nacionalistický už na Slovensku neznamená klerofašistický, nýbrž tradicionalistický. Vše to prý souvisí s hledáním vlastní identity, které je současným společnostem vlastní. A vůbec, co je to vlastně národní umění? Lukáš s Michalem se následně dohadují, zda vůbec lze odvolat vedení instituce, aniž je kolem toho humbuk. Dojde také na historku, jak vedení slovenského státu vybírá nástupce za odvolané. Ostatně existují nějací?

Další část se věnuje tomu, že současná slovenská politika je neskrývaný konflikt dvou vidění světa. Jak je možné, že nastalá válečná rétorika je tak přímá? Michal smutní za tím, že část slovenské společnosti vzdává boj s nastupujícími trendy. Lukáš tyto hájí s tím, že mají právo být unavení a že je i proto pochopitelné, že elity svou únavu řeší odchodem do zahraničí. Jakub na Michalův dotaz trpělivě líčí, že to, co sledujeme na Slovensku, není ještě nic proti tomu, co sledujeme v Srbsku. Připomíná, že tamní atentát na premiéra skončil vraždou premiéra, ne jen jeho zraněním. A dodává, že v Srbsku už i kouřové clony vypadají sofistikovaněji než v našem prostoru: alternativy tam vláda buduje proto, aby vzniklo zdání alternativy. Čili východisko z krize v Srbsku neexistuje, zatímco Slováci mají ještě šanci.

Třetí část se obrací k československým dějinám: Lukáš se Michala ptá, zda současné slovenské pohyby jsou srovnatelné s tím, jak se k moci drala normalizace. Michal vysvětluje

rozdíl mezi slovenskou „postsedliackou“ společností a českou maloměšťáckou. Lukáš kontruje, že přece všichni jsme maloměšťáci, protože českou i slovenskou společnost dávno formují sídliště. Michal nesouhlasí a vysvětluje proč. Celá pasáž končí diskusí nad tím, zda si Michal ve svém rodišti může dovolit v hospodě hovořit o všem, anebo zda si dává pozor na pusu a některá témata záměrně vynechává. Bratři potvrzují, že stejně postupují i ve vlastní rodině. Čili otázka zní: jak se vlastně dneska cítí český intelektuál ve veřejném prostoru?

Poslední část epizody Lukáš odkrývá, že si prošel typickým českým žalem kvůli dělení Československa, Michal přidává historku s Pavlem Kosatíkem, ale především se debatéři baví o tom, proč jsou Češi a Slováci jiní a co za to může. Jak je možné, že Češi nevnímají slovenská traumata a Slovákům jsou fuk ta česká? Jsou Slováci mentálně bližší Maďarům nebo Čechům? Jsou Slováci pospolití a Češi individualističtí? Proč nerozumíme Slovákům, třebaže nám za normalizace vládli? Mají Slováci mindrák z Alexandra Dubčeka? A proč je naopak netrápí Mnichov ani sovětská okupace? Ostatně mají být Slováci Čechům za něco vděční, jak si Češi často myslí?

Na závěr Lukáš, Jakub a Michal tipují, kolik ředitelů bude na Slovensku odvoláno od odvysílání této epizody podcastu Hej, Slované. Trefili se? Aneb konečně podcast, který dovede překvapit a vzdělat nejen své posluchače, ale i své aktéry.