Albánci se přemnožili, hranice Kosova jsou umělé. Válce se šlo vyhnout, ale velmoci neměly trpělivost

Co všechno vedlo od vzniku komunistické Jugoslávie k samostatnosti Kosova? Na začátku překvapivě nešlo o nacionální spor mezi Albánci a kosovskými Srby, nýbrž o spor ideologický, politicky podmíněný, v němž hlavní roli hrála příslušnost k partyzánskému dědictví nového státu. Podstatná ale byla také negramotnost kosovského obyvatelstva, které velmi rychle bylo dovzděláno a zároveň se intenzivně rozmnožilo, takže na Kosovu brzy žilo hodně nesaturované a nespokojené mládeže. Začala se bouřit… To vše vysvětluje v druhé kosovské epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po vyslechnutí tohoto dílu budete dění na Kosovu konečně dobře rozumět a bezpečně ho odlišíte od jiných konfliktů. Kosovo bylo staletí území bez hranic, ty mu – uměle – přisoudilo až poválečné dvacáté století. Už v tomto bodě byl tedy položen základ budoucích sporů. Obzvláště poté, co v padesátých letech bylo z vlastně stále neznámých důvodů Kosovu přiřčeno i území na sever od města Mitrovica, čili oblast, na které právě žije slovanské obyvatelstvo a kde stojí vzácné srbské pravoslavné kláštery. Komunistická Jugoslávie také opírala svůj aparát o válečné partyzánské zásluhy. Ty měl ovšem na Kosovu málokdo, a tak do funkcí zdejšího státem vyhlášeného autonomního území byli instalováni lidé odjinud, kteří neměli s Kosovem nic společného a neznali jeho specifika. Navíc po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdcem Stalinem začala protijugoslávsky vystupovat s Kosovem sousedící Albánie Envera Hodži. Tlak v Kosovu tedy zpočátku nebyl nacionální, dokonce nevznikal ani kvůli víře, byl politický a ideologický. Kosovo se postupně stávalo místem diverze, kde pro udržování pořádků intenzivně působila státní bezpečnost, což zase nebyli Albánci. Až na těchto základech začal vznikat etnický problém.

Společnost na Kosovu byla rurální, zaostalá, negramotná. Komunistický stát se přitom snažil Kosovo výrazně podporovat a tamní životní podmínky pozvednout. Stát tam posílal výraznou finanční podporu a intenzivně budoval například školství. Po válce totiž devadesát procent obyvatelstva byla negramotná. Během deseti let vzdělanost vzrostla natolik, že v zemi byly založeny dvě fakulty a v roce 1968 univerzita, kde se vyučovalo albánsky. Univerzita se brzy stala třetí největší jugoslávskou po bělehradské a záhřebské. Současně žádná část obyvatel vyjma Romů neměla v Jugoslávii horší postavení než Albánci. (Přestože to byli výborní živnostníci.)

Se zlepšujícími se problémy začalo docházet k demografické explozi a začalo se rodit mnohem více lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 žilo na Kosovu čtyři sta tisíc lidí. O šedesát let později zjistilo poslední jugoslávské relevantní sčítání obyvatelstva, že v zemi žije již milion osm set tisíc obyvatel, z toho pouze dvě stě tisíc jsou Slované. Čili svými vlastními silami se kosovští Albánci čtyřikrát rozmnožili a v zemi žilo hodně mladých, kteří přitom ale nikam nedocházeli za prací.

Po smrti prezidenta Tita začaly na Kosovu velké, nejprve studentské demonstrace – k nim kladou mnozí autoři základ pozdějšího rozpadu Srbska a Kosova. Nespokojenost měla ekonomické příčiny, protože Kosovo nezvládalo smysluplně živit své obyvatelstvo. Další problém byl studentský: třetí největší jugoslávská univerzita neměla žádné zázemí. A především: Kosovo nadále fungovalo jako území autonomní, nikoli jako jugoslávská svazová republika. Přestože v Jugoslávii byly tři republiky, které měly stejně nebo méně obyvatel než Kosovo: Černá Hora, Makedonie, Slovinsko…

Následně devadesátá léta přinesla první vyhlášení kosovské republiky, neuznané ještě, potom vznik kosovské osvobozenecké armády, terorismus, do konfliktu vstoupily netrpělivé mocnosti… a na průšvih byla zaděláno. Aneb konečně podcast, který vás přinutí přemýšlet o historii jinak.